Moc si toho nepamatuji, žádné záznamy ani poznámky jsem si nedělala. Mám ale pár fotek a
na ty si vždycky píši, kdy to bylo a co to bylo. Tak alespoň pár poznámek
Jako dorostenky se Svaťou Fučíkem coby trenérem jsme získaly titul přeborníka kraje a postoupily do dorostenecké ligy
v roce 1966 ( to je ta přiložená medaile). Pamatuji se, že jsme o titul hrály s Kyjovem.
První zápas byl doma, soupeřkám ujel vlak a my jsme na ně více jak hodinu čekaly. Zápas se pak odehrál, ale my jsme prohrály
( myslím že 2 : 3 ). Pak jsme jely do Kyjova na poslední zápas. To jsme poprvé od Lokomotivy dostaly k dispozici autobus
(jinak jsme jezdily vlakem na slevenku ). Bylo s námi i několik skalních fandů. Ti pak naše soupeřky v Kyjově svými poznámkami velmi deptali.
Ale asi jsme hrály dobře, protože jsme zde vyhrály ( to už nevím, jestli to bylo 3 : O nebo 3 : 1 ), získaly jsme tímto zápasem titul a postoupili
do dorostenecké ligy. Se Svaťou Fučíkem jsme si moc užily, většinu z nás získal pro volej bal už na škole - všechny jsme chodily na Kupkovu školu.
S Fučíkem jsme také jezdily na soustředění do Přibyslavi: odkud Svaťa pocházel. Byly jsme dobrý kolektiv, Fučíka jsme respektovaly a měly jsme ho moc rády.
Dodnes, pokud má kulaté narozeniny, tak mu přijdeme popřát a zavzpomínáme na staré dobré časy s volejbalem. S dorosteneckým,
jako i později se ženským volej balem, jsme absolvovaly každý rok několik turnajů nebo přátelských zápasů ( viz další dvě fotky).
V roce 1966 se také navázal kontakt s volejbalovým družstvem Torgau v NDR.
My jsme byli u nich a oni pak u nás. Sehrály jsme zápasy v Torgau i v Lipsku,
bylo to naše první a myslím že také poslední zahraniční " turné". To vše pomohl organizovat
pan František Červenka. Když jsme pak v roce 1966 ( asi na podzim) byly na mistrovství mužů
( asi Evropa) v Praze v Parku Julia Fučíka, tak jsme tam naše přátele z Torgau potkali. Po zápase,
když jsme s NDR vyhráli, nám přišli gratulovat, jako bychom my na tom měli nějaký podíl. Mezi nimi byl
také pan Karl-Heinz Lange, který dělal mezinárodního rozhodčího a hodně do tehdejšího Československa jezdil.
Já jsem se spřátelila s jeho dcerou, také hráčkou volejbalu, a dodnes se přátelíme a navštěvujeme se.
Pan Lange také ještě žije.
Z dorostenek jsme přešly do žen, kde nás začal trénovat pan Mirek Schejbal.
Hrály jsme velmi krátce krajský přebor. Nevím přesně, od kdy nás Schejbal začal trénovat,
ale v září 1971 jsme již pod jeho vedením v Brně s KPS Brno vybojovali postup do druhé ligy ( viz fotografie ).
Se Schejbalem se trénovalo velmi tvrdě, ze začátku nám to dalo moc práce,
než jsme si na jeho způsob trénování zvykly. Pak jsme ho ale obdivovaly a měly jsme ho moc rády.
Udělal pro Břeclavský ženský volej bal skutečně hodně. Žádný jiný trenér po něm podle mého mínění již
takové úspěchy v ženském volejbale neměl. Když přestala hrát Olina Fischerová - Bábovková, která dělala
roky kapitánku družstva, tak jsem v podstatě do konce svého působení ve volej bale dělala kapitánku já.
Někdy krátce po tom, co odešel Schejbal trénovat na Tatran a družstvo převzal Josef Bartoš, skončila jsem
s volejbalem také já. Vždycky jsem tvrdila, že s volejbalem sama neskončím, že mě budou muset odstřelit.
Když se narodil kluk, tak to ještě šlo, ale když jsem pak měla holku, tak už se to při dvou dětech a
mém zaměstnání nedalo jaksi skloubit. Nejsem a nikdy jsem nebyla úředník, který si oddělá svých 8 hodin
pravidelně každý den a má padla. Vždycky jsem měla na starost knihovny v okrese Břeclav ( 80 knihoven)
většinou s neprofesionálními pracovníky, takže jsem tam mohla jezdit do terénu většinou po odpoledních
a po večerech. A to jsem pak nemohla trénovat. Moc mě to sice mrzelo, ale nedalo se nic dělat.
Při dvou dětech a takovémto zaměstnání, které jsem měla moc ráda a které vlastně dodnes (už 39 let)
dělám, to prostě nešlo. Tak jsem s volejbalem ač nerada skončila.
Břeclav 11.června 2006 - Vlasta Růžičková - Komendová