Moc si toho nepamatuji, žádné záznamy ani poznámky jsem si nedělala. Mám ale pár fotek a na ty si vždycky píši, kdy to bylo a co to bylo. Tak alespoň pár poznámek

Jako dorostenky se Svaťou Fučíkem coby trenérem jsme získaly titul přeborníka kraje a postoupily do dorostenecké ligy v roce 1966 ( to je ta přiložená medaile). Pamatuji se, že jsme o titul hrály s Kyjovem. První zápas byl doma, soupeřkám ujel vlak a my jsme na ně více jak hodinu čekaly. Zápas se pak odehrál, ale my jsme prohrály ( myslím že 2 : 3 ). Pak jsme jely do Kyjova na poslední zápas. To jsme poprvé od Lokomotivy dostaly k dispozici autobus (jinak jsme jezdily vlakem na slevenku ). Bylo s námi i několik skalních fandů. Ti pak naše soupeřky v Kyjově svými poznámkami velmi deptali. Ale asi jsme hrály dobře, protože jsme zde vyhrály ( to už nevím, jestli to bylo 3 : O nebo 3 : 1 ), získaly jsme tímto zápasem titul a postoupili do dorostenecké ligy. Se Svaťou Fučíkem jsme si moc užily, většinu z nás získal pro volej bal už na škole - všechny jsme chodily na Kupkovu školu. S Fučíkem jsme také jezdily na soustředění do Přibyslavi: odkud Svaťa pocházel. Byly jsme dobrý kolektiv, Fučíka jsme respektovaly a měly jsme ho moc rády. Dodnes, pokud má kulaté narozeniny, tak mu přijdeme popřát a zavzpomínáme na staré dobré časy s volejbalem. S dorosteneckým, jako i později se ženským volej balem, jsme absolvovaly každý rok několik turnajů nebo přátelských zápasů ( viz další dvě fotky).

V roce 1966 se také navázal kontakt s volejbalovým družstvem Torgau v NDR. My jsme byli u nich a oni pak u nás. Sehrály jsme zápasy v Torgau i v Lipsku, bylo to naše první a myslím že také poslední zahraniční " turné". To vše pomohl organizovat pan František Červenka. Když jsme pak v roce 1966 ( asi na podzim) byly na mistrovství mužů ( asi Evropa) v Praze v Parku Julia Fučíka, tak jsme tam naše přátele z Torgau potkali. Po zápase, když jsme s NDR vyhráli, nám přišli gratulovat, jako bychom my na tom měli nějaký podíl. Mezi nimi byl také pan Karl-Heinz Lange, který dělal mezinárodního rozhodčího a hodně do tehdejšího Československa jezdil. Já jsem se spřátelila s jeho dcerou, také hráčkou volejbalu, a dodnes se přátelíme a navštěvujeme se. Pan Lange také ještě žije.

Z dorostenek jsme přešly do žen, kde nás začal trénovat pan Mirek Schejbal. Hrály jsme velmi krátce krajský přebor. Nevím přesně, od kdy nás Schejbal začal trénovat, ale v září 1971 jsme již pod jeho vedením v Brně s KPS Brno vybojovali postup do druhé ligy ( viz fotografie ). Se Schejbalem se trénovalo velmi tvrdě, ze začátku nám to dalo moc práce, než jsme si na jeho způsob trénování zvykly. Pak jsme ho ale obdivovaly a měly jsme ho moc rády. Udělal pro Břeclavský ženský volej bal skutečně hodně. Žádný jiný trenér po něm podle mého mínění již takové úspěchy v ženském volejbale neměl. Když přestala hrát Olina Fischerová - Bábovková, která dělala roky kapitánku družstva, tak jsem v podstatě do konce svého působení ve volej bale dělala kapitánku já. Někdy krátce po tom, co odešel Schejbal trénovat na Tatran a družstvo převzal Josef Bartoš, skončila jsem s volejbalem také já. Vždycky jsem tvrdila, že s volejbalem sama neskončím, že mě budou muset odstřelit. Když se narodil kluk, tak to ještě šlo, ale když jsem pak měla holku, tak už se to při dvou dětech a mém zaměstnání nedalo jaksi skloubit. Nejsem a nikdy jsem nebyla úředník, který si oddělá svých 8 hodin pravidelně každý den a má padla. Vždycky jsem měla na starost knihovny v okrese Břeclav ( 80 knihoven) většinou s neprofesionálními pracovníky, takže jsem tam mohla jezdit do terénu většinou po odpoledních a po večerech. A to jsem pak nemohla trénovat. Moc mě to sice mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Při dvou dětech a takovémto zaměstnání, které jsem měla moc ráda a které vlastně dodnes (už 39 let) dělám, to prostě nešlo. Tak jsem s volejbalem ač nerada skončila.